Když k odpočinku tělo naše klesá
a duši chce se zmizet v krátkém bezvědomí,
tu vstanou na všech stranách dramata tichých nocí,
jež mučí naše srdce
a z hrdla stísněného
výkřiky budí temné.
Co chtí ta strašná echa minulosti,
předtuchy děsivé, jež naděj naši lámou,
předzvěsti příštích hrůz
i smutků zoufalých,
krvavé kontrasty, jež ve snu oživují
vše, čeho bojíme se v skrytu duše,
když slunce svítí?
Když pouta logiky a soudů kritických,
napiatá ve dne v světle střízlivém,
povolí ve snu,
tehdy se budí tajemné dění mozkových buněk,
rej skřítků zlomyslných, točících bez únavy,
s tichým zlobným smíchem
kaleidoskopem pestrým
s úlomky našich zasypaných bolů
a strachů klíčících kdes v hloubi naší duše.
A náhle v změti divě vířící
se zjeví strašná neúprosná Smrt
a ironicky, vítězně se směje,
jak marná všecka práce zoufalá,
ji k sobě nepustit za svitu dne,
když celá noc jí zbývá k návštěvám
těm náhlým, nediskretním,
nesoucím zmatek, hrůzu hostiteli,
jenž mdlobou spoután na loži se svíjí.