Vylétl z kukly jako zlatý sen,
byl světlem, vůní jako omámen.
Roztáhl křídla, do vzduchu se vznes’
a zpitý štěstím na květ vonný kles’.
Ssál sladkou šťávu, rozkoší se chvěl
a v zlatém slunci tančil, dováděl.
V tom stín se mih, když nad modrý vzlét’ len,
a zlatý motýlek byl v síti polapen.
Bil marně křídly, nemohl se vznést –
a již ho chytla chtivě něčí pěst.
Byl zavřen v skřínku zlatý motýl ten...
Tak viděl jsem jej – chudák nemoh’ ven.
Měl křídla otřelá, však zlatá ještě přec
a smutně krásný byl... Já vzal jsem jeho klec
a chtě mu pomoci, jsem víko zved’ –
leč zlatý motýlek už lítat nedoved’.