Na schodech Chrámu člověk Žebrák klečí
a čeká pokorně, až jeho přijde řada.
Tvář v prachu, v krvi vypráví, jak strádá,
a modré oko hledá pomoc něčí.
Jdou Silní v Chrám a hřmotně řinčí meči,
z nichž svítí víra, naděje i zrada.
„Smím s vámi též?“ hlas chvějící se žádá
a hrdlo stahuje se v bolné křeči.
Jen bezděčně naň pohled Silných padne,
jenž ihned na druhou se stranu stočí.
A často v tváři cítí pěsti pádné.
Leč člověk klečí, krev mu s lící kane,
a neví, že jen tehdy ve Chrám vkročí,
až na své nohy svojí vůlí vstane.