Široká labská rovina,
plochá jak mysl naše.
Za ní se věnec hor vypíná –
srdce se zachvělo plaše.
V široké tiché rovině
Labe tak sotva že teče,
jak ten náš život přelíně
ze dne se na den vleče.
Ó hory, hory modravé,
výkřiky svědomí tvrdé!
V záplavě strmíte krvavé,
drtíte vědomí hrdé.
Někdy se v mlhách ztrácíte,
jako když svědomí ztichne.
Když se zas v slunci zjevíte,
nová z vás hrůza k nám dýchne.
Modravé stíny hrozivé,
dobře vím, co nám říc’ chcete.
Vědomí viny tíživé
zmatenou duši hněte.