Vám, Mělcí, kteří nemohli jste dát,
co sami neměli jste v nitru svém,
kdo táhli jste mne tam, kde příkrý spád
se v propast klonil s nedohledným dnem,
v niž mnozí padli jste, k níž mnozí jdete,
i vám, jimž život v bahně stal se řemeslem,
vám odpouštím, vždyť za nic nemůžete.
Vám, Dobří, které velmi zřídka jen
jsem potkal na své pouti životem,
a kteří jste mi ukázali den,
když ve tmách bez vůdce již tonul jsem,
vám díky upřímné, vy duše zlaté,
za pomoc vzácnou v boji svízelném,
již dali jste mně i již druhým dáte.
Leč vám, Zlí Vlci, duše ztracené,
jež v ďábelský jste vybuchali smích,
když tryskal pramen krve červené
z ran vámi přímo v srdce mířených,
vám díky největší má píseň musí vzdáti,
že ukázali jste mi bestií řad zlých
a naučili sebe sama znáti.