Bílé archy, na nich černé skvrny,
rozlétly se do měst, tichých osad,
slétly na nároží domů, chalup,
ostrou bělí zabodly se v oči.
A ty černé skvrny cosi mluví
o vrahu a o společné vlasti,
o krvi a o mstě; vzduté větry
mluví o nutnosti zemřít bez váhání,
o hrdinné smrti na bojišti,
o důvěře v Boha, v sílu zbraní.
Klubko mužů, žen i malé děti
s krky vzhůru k předu vztaženými
chápou jenom zpola, co tu psáno;
ale v mozku, v srdci zabodlo se slovo,
jediné, co ze všeho si vzali:
Vojna! Vojna bude! Vojna! Vojna!
Muži v oči sobě pohleděli,
ale spatřili v nich jenom strach a bolest.
Zablábolí cosi... Kletbu? Díky?
Jako opilí pak odcházejí domů.
Ženám oči v slzách zaplavaly,
bolest škubla rety, mluvit nelze.
Jen to strašné slovo v mozku bodá,
klesající nohy domů žene.
Děti rozběhly se jako střely,
bosé nohy zvedly sloupy prachu,
malé botky rychle zacupaly;
hoši s divně planoucími zraky,
děvulenky dusící se pláčem
prudce vlétli domů, bez pozdravu:
„Mami, mami! vojna bude, vojna!“