Plný vlak. – Jen mužské tváře kolem –
mladší, starší. Těla plná síly
u těl, v ruinu jež obrátily
těžká práce, bída s alkoholem.
V cigaret a cigár čpavém kouři
svítí oči, tážící se plaše:
„Uvidí nás ženy, děti naše?“
A vlak zpívá píseň v rytmu hravém:
„Nejste už tátové, nejste už lidé,
modří jste vojáci bez domova.
Hloupé je myslit, co bylo, co přijde,
co pro vás budoucnost v klínu chová.
Vůli i rozum svůj vyvrzte z hlavy,
šlápněte na srdce, v němž ještě cit.
Vzdorovat? Prchnout? Eh – kulka to spraví,
nechce-li vojáček poslušen být.
Nadšení v prsou pro steré ty vraždy,
střílet a bodat – tak sluší se vám.
Synem a tátou že voják je každý?
Bláhový, slyšel’s: Cit v srdci svém zlam!
Všecko je jasno: Vždyť poručil kdosi –
Nu – což pak? Voják má poslouchat!
Doma že pláče kdos, zoufale prosí?
Jeho to vina, vždyť může se smát!
Smát se a smát, až slzy jdou v oči!
Smějte se také tak z plničkých plic!
Svět se tak tichounce dokola točí –
štěstí a životy vaše jsou nic...“