Och, zlaté slunce,
zdroji všeho žití!
Zapadlos náhle za obzor,
a my jsme v tmách!
Jen oči šelem nocí rudě svítí
a v duše naše padl strach.
A strach náš roste, strach nás ve prach drtí!
My bijem kolem sebe šíleně.
Už tisíce nás padlo v náruč smrti
a ženy, děti pláčí zděšeně.
Vše, co jsme mozkem, srdcem postavili,
my sami rozbili jsme v pomatení
a ve tmě sami jsme si otevřeli žíly,
z nichž běží krev... A již jí mnoho není.
Och strašná tma,
v níž jenom šelem oči svítí!
Ty pijí naši krev a jí se sytí.
O slunce, zlaté slunce, zjev se, zjev!