To jsme si nemysleli.

Když mladé lásky nitky zlaté jsme spolu předli na polních stezkách, či když jsme listy sváté kdes v lese krokem tichým rušili z klidu,

že budem všecku slast i bídu života spolu nést, to jsme si nemysleli. A když jsme pod společnou střechu zmámeni štěstím poprvé vešli,

že v duší našich dechu již jiných duší dech se k životu hlásí, jenž v žití vnese tolik krásy, viď, sladká ženo má, to jsme si nemysleli.

Když šťastni v dětí svojich křiku jsme spíjeli se radostí tichou, když šepot vroucích díků se nesl v širý prostor všehomíru,

že od nás urve v divém víru mě strašná vichřice, to jsme si nemysleli. A když jsi psala listy svoje mně v tichu nocí zoufalá bolem,

z nichž útěchy mi zdroje vždy tryskly, i když smrt se krvavým letem kol hnala, tobě, našim dětem že budu zachován, to jsme si nemysleli.