Hoj, byl to tanec! Po tři měsíce, slyšíte, bledá paní Smrti, jsme spolu tančili při divné muzice. Jen bubny – děla do taktu nám hřměly
a místo píšťal kulky nápěv pěly. Nás tanečníků sta tisíce bylo, a vás to, bledá paní, přece neznavilo. Vpřed krokem jen a nazad úprkem.
Nic nevadí, že mnozí z tanečníků se náhle skáceli zaliti krví v zem, dřív než vám za tanec říc’ mohli slova díků. Vy s ostatními dále jste se hnala
a ironicky, tiše jste se smála: Trala, trala, trala. Hoj, byl to tanec ty tři měsíce! Však já vám stačil, bledá paní!
Mne závrať nejala při divé muzice, a když jste se tak ironicky smála, mé rety tiše pěly: trala, trala. Byste mě našla v tanečníků roji,
vy pečeť krvavou jste vtiskla na šíj moji a popel hodila jste v černý vlas. I nervy jste mi hodně pocuchala a nohy jste mi podrazila v ráz.
Vždyť ne já vás, leč vy mne jste se bála. Já padl jsem, vy dále jste se hnala a ironicky, tiše jste se smála: Trala, trala, trala.
Dál tanec víří, mně však nehrají. Z kola jsem vyšel živ, má paní! Leč vy se smějete mi přece potají. Dál děla v taktu hřmí, dál kulky znějí
a vy dál letíte v tom divém reji. Řad u nohou vám leží tanečníků, vy kadril krvavý tančíte po kvapíku. Až zmlkne hudba ta, vy pokoj nedáte,
vy sousedskou si potom dáte hrát. Váš ironický smích nic nezmate a vím, že na mne zase dojde řad. Svou pečeť poznáte – a pak, má paní,
já půjdu s vámi, věřte, bez váhání. Trala, trala, trala.
Cookies on Poetry Cove