Já viděl jsem tě jako dítě hrát,
mé lásky bylas smavou dekorací.
A měl jsem smích i žvatlání tvé rád
jak květy, ptáky, když se z jara vrací.
Leč oka tvého dětský prostý svit
se změnil záhy v nedočkavý plamen
a rudé rtíky počaly se chvít,
jak hledaly by pohádkový pramen.
A jako motýl dala jsi se v let,
krev klokotem se mladým tělem hnala.
Věř, tu jsem začal o tebe se chvět –
leč ty ses jenom prostě měkce smála.
Co osud dá ti z klamných darů svých,
já nevím, nemohu a nechci znáti.
Kéž zůstane ti jen tvůj měkký smích,
a zmlkne-li, kéž zas se záhy vrátí!