Vysoké bílé stavení,
pět zlatých kopulí se nad ním k nebi zvedlo.
Běl stěn, svit zlata, zvonů znamení
sem duše zmučené a mne též s nimi svedlo.
Skepticky stojím na prahu...
Zář světel, zlata plá, zní modlitby a zpěvy.
A prostá duše padá v nástrahu –
je vším tím zmámena a o světě již neví.
Vysoko v střední kopuli
jest Bůh – leč s lidem dole kněz na jeho místě.
Kdo vzhůru k Bohu zrak by zvednuli
nad kněze dole zde, ti šíji zlomí jistě.
Za knězem Kristus vítězný,
kol něho zlatých světců, andělů jsou davy.
Však mezi něj a obdiv bezmezný
těch duší prostých vítěz kněz se staví.
Maria, matka milosti,
chce úsměvem svým zastřít všecku světa bídu
a rozlít po něm moře radosti.
Leč mrtva jest – jen kněz tu žije z bídy lidu.
Stařenka šedá, ubohá
zde klečí vedle mne a čelem o zem bije.
Chce milost najít u Boha
pro dítě vojáka – a ten snad dávno hnije.
Matičko bědná, šedivá!
Sem nechoď! Prázdno tu a hluše zní to pění.
Kněz na tvůj bol se nedívá
a Bůh? Snad jinde je – leč tady jistě není.