Já smával jsem se vždycky rád.
Už dětské bolesti a drobné hněvy,
o kterých dávno, dávno nikdo neví,
jsem hojil tím, že začal jsem se smát.
A když mě vichr v propast svál
a vůkol zhaslo každé dobré světlo,
ba i když svědomí mne krutě hnětlo,
já přece jsem se občas rozesmál.
A když pak všechen zmatek ztich’,
když přivinul jsem k srdci svoji ženu
a v dětech našel novou žití cenu,
tu zplna zajásal můj šťastný smích.
A kdož ví, co se ještě může stát...
Ba jistě přijde mnohá hořká chvíle.
Vždyť teď už podlomen jsem ve své síle –
leč vždycky chci se aspoň usmívat.