Neměla nic jen svoje mládí
a mladou lásku svou.
Byli jsme dobří kamarádi,
já zval ji dceruškou.
Milenec její stojí v poli,
jí píše každý den.
Skřivánka mladé srdce bolí,
chce za ním letět ven.
Letěti ven, ať mrzne, sněží,
a vidět, je-li živ.
Možná, že mrtev někde leží
pod hrudou cizích niv.
Skřivánku bolest srdce tísní
a v slzách tone zrak.
Umlkly zvonky jeho písní,
pad v duši těžký mrak.
Bolestí zmaten k matce letí –
máť právě zemřela.
Zaplakal ptáček v kupě dětí,
opuštěn docela.
Srazila ptáčka těžká rána,
pad churav na lůžko.
Marně tě čekám vždycky z rána,
má drahá dceruško!
Osude slepý, prosím pro ni
o květy, slunce svit –
Skřivánka mého zpěv ať zvoní,
jen štěstí nech v něm znít!