Mládí už prchlo – v černém vlase
stříbrné nitky prokvetly.
Naděje v štěstí vlastní, zdá se –
dávno se plaše rozlétly.
Pohasly vášně ohně rudé...
Z klopotné práce záplavy
vynésti chtěla štěstí chudé. –
Leč srdce, srdce churaví.
V lazaret přišla. Dobré oči
krvavým ranám zvykají.
Vojáci, kdykoliv k nim vkročí,
„Jde sestra Polka!“ šeptají.
Netknuty doma knihy leží,
nehotov obraz – ona ví –.
K raněným denně přece běží,
a srdce, srdce churaví.
V zápachu krve, v dechu smrti
úsměv jí rety pohrává.
V hrůzu a děs, jež duši drtí,
rozsévá slova laskavá.
Pohřbila dávno svoje štěstí
a tyhle její výpravy
chtí jenom jiným lásku nésti –
leč její srdce churaví.