V mé denní procházky po nemocničním dvoře
a ve sny moje v tichu nocí
se zařezává jako těžké hoře
hvizd lokomotiv neodolnou mocí.
Zní temně jako hrozba z útrob země,
zní řevem poraněné zvěři.
V něm strašná bolest letí ke mně
a v nitru duše mé se náhle zšeří.
A přece vím: Až vzejde míru slunko zlaté
a vlak mne k ženě, k dětem bude nésti,
že tenhle hvizd, jenž nyní duši mate,
znít bude jistě jako výkřik štěstí.