„Osm roků štěstí! Zlozvuk bolu
jeho sladká píseň přezvučela.
Tři poupátka bílá vypučela
na stromě, jejž sadili jsme spolu.
Dýchali jsme všichni dechem jedním,
srdce naše jedním tepem bila –
Naše láska byla naše síla,
neutonuli jsme v žití všedním.
A teď vojna – hrůza! – Proč jsme žili?
Proč strom lásky tak nám krásně rozkvet?
Proč jsme přivedli ty děti na svět,
když nám tebe berou, tebe, milý!“
„Neplač, duše, jsem už starý táta,
začínám jak oslík šedivěti.
Pětatřicet, děvče! Jak čas letí!
V oheň nepošlou nás, moje zlatá.
Hlavu vzhůru, holubičko moje,
usměj se přec – no tak – aspoň trochu!“
„Neodcházej, zůstaň, drahý hochu!“
„Tati, přineste nám něco z boje!“
Cesta k vlaku jako cesta k smrti...
Objetí a dlouhé políbení...
ostrý hvizd a krátké zatroubení...
Jede vlak a kola štěstí drtí.