Po dvoře chodím škaredém,
po úzkém chodníku, jenž tone v blátě.
Ve větru čelo koupám studeném
a těžce, národe můj, myslím na tě.
A vidím dlouhé řady šibenic,
jež nesou vzácné, ale mrtvé plody,
a hejno krkavců, jichž stále víc a víc
si ustrojilo na tvém těle hody.
Náš dům již světla v oknech zanítil,
jež smutně do vlhké tmy zimní civí,
jak oči naše, v nichž už není sil,
by smutnou bázeň zastřel úsměv lživý.
A byl bych hořce, těžce zaplakal,
leč někdo řekl přísně duši mojí:
Svůj smutek ohněm lásky svojí spal
a připravuj se k velikému boji!