Je všechno stejné, všechno jako tehdy před třemi sty léty. Rozplašeno stádo, tisíce hlav hnijí v horách, v širých pláních, padlých v cizích službách.
V pramen Života, jenž sám už dost byl kalný, (neb v něj tekly stoky z velkých, drobných fabrik, postavených ochotnými vůdci k rozdrcení hlav a ku přemletí duší)
vplynul hnusný, sžírající jed plným stavidlem, jež zvedly bílé ruce vycvičených, otrlých už katů, katů hladce oholených tváří,
v bílých rukavicích, s oslnivou bělí skvělých náprsenek, z kterých vyzývavě svítí bílé, zlaté blesky, katů v pestrobarvých stejnokrojích,
břinkajících pyšně ostruhami, zlatem kryjících své prázdné nitro, katů v černých, fialových rouchách, s pleší vyholenou, s vypaseným břichem.
Všecko, všecko tak, jak před třemi sty léty. Byla tehdy tma a nikde spasné hvězdy – všude mrtvé ticho, plné hrůzy, strachu. A s toho místa hrůzy, umírání,
jež rájem na pohled se trefně zove, odešel tehdy Pastýř dobrý, tichý, nesoucí v srdci velké lásky plamen, nesoucí v duši slzy všeho stáda
a hledající pro ně nový Život. Jak Mojžíš skálu otevříti chtěl, by nový pramen našel v žhavé poušti, v níž bědné stádo bez pomoci zmírá.
Tak jdeš i Ty, Pastýři dobrý duší, Proroku přísný, mrskající z chrámu kupčíky nízké, fabrikanty-vůdce, pustivší stoky odporného kalu
v náš pramen Žití, sám už dosti kalný. Jdeš širým světem jako velký Amos, v svém srdci neseš celou naši bídu... Zrak unaven už vyhlížením v dálku,
leč duše silná, nezničená strachem, Tě žene dál, bys otevřel tu skálu, v níž svěží pramen krásnějšího Žití klokotem víří.
Tvá velká víra, tryskající z duše prošedší žárem nejstrašnějších výhní, ta velká víra Tvá i v srdce moje stoupá. A já to vím, můj Mistře drahý,
já vím to dobře, drahý Učiteli, že parallela moje bude neúplná, že jeden bod je, v kterém bude rozdíl, radostný rozdíl jako ranní slunce,
jak první jásající píseň kosa v zahradách našich, když v ně jaro vchází: Ty najdeš, jistě najdeš spasnou skálu, z níž pramen tryskne bouřlivý a svěží,
by vzkřísil znova polomrtvé stádo, by síly nabralo zas ku novému Žití. A Ty se vrátíš jistě, Mistře drahý, bys hlavu sklonil prostřed svého stáda,
a klidně, jak jen Ty to umíš říci, řek’ v srdci svém: „Mé dílo dobré bylo.“
Cookies on Poetry Cove