Jsou noci temné, v kterých svitu není – jsou noci děsivé, v nichž jenom vlci vyjí – jsou noci, které jako věčnost míjí a z kterých Smrt jen dává vykoupení.
Tak Ženství svého věčné Mučednice od prvé vteřiny, kdy v život vyvrženy – v svět, kterým byly čtyři pevné stěny – v noc temnou upíraly smutné zřítelnice.
A žily bez hlesu a mlčky mřely a nové rodily se bílé otrokyně... Noc vlekla se až k zoufalosti líně, stráž před vězením muž měl – Tyran smělý.
A hlídal dobře – po tisíciletí – Vzal vše, co svět dal – slunce, květy, štěstí – i tělo otrokyně hrubou schvátil pěstí a syt zas vrh’ ji noci ve objetí.
A noc je temná, dlouhá, nekonečná – Jen v srdci otrokyně spasná hvězda svítí, jak v hloubi lesa čarodějné kvítí – mateřství hvězda – Láska její věčná.
Jen někdy, hrom když Světem zaburácí, a šlehne blesk jak posel jiných světů, tu duše ubitá se zvedá k letu, leč záhy opět v žalář svůj se vrací.
Dál v temné noci ženy umíraly, Tyrana hlavu chovaly v svém klíně – však na dně srdce bílé otrokyně vřel pramen Lásky, Života zdroj stálý.
Tak věky míjely – a bez konce noc byla – až náhle ozvalo se první kuropění. A hle! Již temnota se v šero mění, již ranním chladem chví se otrokyně bílá.
Již svítá – obzor krvavě se nítí... Trub signály, děl rachot, hvizdot kulí... Hle! Vlny Života a Smrti jak se vzduly, že zdá se, celý svět se v propast řítí!
Hrom rachotí, blesk nový blesk zas stíhá a v zápase již slábne ruka Muže. Již klesá k zemi – vrah jej svírá úže a zbraň svou ke smrtelné ráně zdvíhá.
Ryk zápasu vnik’ za pevné až stěny – Povstává Žena, zvedá slabé ruce, svůj žalář rozbíjí a v boj se vrhá prudce, v němž Muž již klesá polo přemožený.
Ta Láska, která v srdci jejím hoří, ji žene tam, kde nepřátelé kletí i jeho ubijí a potom její děti – a ona? Utone v svých slzí moři.
Tak žena Francie i srbská žena z lidu i ruská bohatýrka za muže se staví, svou bílou rukou stírá pot i krev mu s hlavy, i hrudí odvrací tu strašnou příští bídu.
I náš muž umdlévá – ač před ním boje tuhé – a vrah náš odvěký se drsně směje. Kde slovenská a česká žena, kde je? Což není dobrá tak, jak ženy druhé?
Zřím v duši své, co bylo v dávném čase: Jdou muži v zápas hlasně zpívajíce a v řadách s nimi boží bojovnice – Tak kdysi bývalo, tak budiž zase!
Je jitro blízko! Ze záplavy rudé a víru Smrti nový Život vstane! V něm slunce svobody i Ženě vzplane a její svobodou i národ silný bude!
Nuž vpřed! Což neslyšíš, jak národ těžce stená? Krev slovenská a česká nezná děsu! V boj vesele jak k svatebnímu plesu! A kde muž váhá, tam ať stane žena!
Cookies on Poetry Cove