Až budeš, bratře, svírat rety,
by kletbu deroucí se z duše tvojí
nezaslech’ tyran ni kat jeho kletý,
až v těžkých starostech, jež v hlavě tvé se rojí,
a v pláči k nebi pro mne budeš lkáti,
má matko, v bezeměrné lásce svojí,
až, sladká ženo má, tě opět schvátí
za noci zoufalství, jež srdce láme,
a žití tvého dny tak bez milosti krátí,
až, zlaté děti mé, v té naivnosti známé
si s mámou na tatíčka vzpomenete
a v naději, jež těší vás i klame,
až v kolo vaše tělo, duši vplete
kat surový a krev pít bude vaši,
kéž slabostí ni jednou nevzkřiknete!
Vždyť prapor rudý nad vámi se vznáší!