Síň rozsáhlá.
Svit měsíční sem řadou oken padá
a u stolu spí milosrdná sestra – dítě ještě.
Znavena na stůl klesla hlava mladá.
Kol řady lůžek, primitivních zcela,
a na nich v bolestech a horečných snech leží
rozbitá lidská zohavená těla.
Pokrývky hnědé smutné trosky halí,
smutnější nežli kdekoliv lze zříti.
Antické chrámy dávno dodýchaly
a Pompeje jsou mrtvy i zdi Babylonu,
svatyně Azteků i němé sfingy v poušti.
Leč tyhle trosky žijí, z jejich stonů
života žízeň volá, touha po shledání.
Ty trupy beztvárné, jimž ruka, noha schází,
ty hlavy nebohé, rozbité k nepoznání,
ty bědné trosky domů chtějí jíti,
kde po nich touží milující srdce. –
Jen do hrobu se nechtí položiti.
Och bído, zoufalství! K životu málo síly –
a k smrti vůli nelze, nelze míti,
když ještě živé trosky těla zbyly.
Procitla sestra... Síní kráčí zticha,
a měsíc svítí. – Z trosek bolest dýchá.