Z té tvrdé skály, v kterou dobré ruce
otce a matky těžce spolu bily,
vytrysklo kolik pramenů,
leč všecky v zem se vpily.
A jen my dva jsme létli dál,
divoce, prudce, jako v pomatení;
před námi svět se svůdně smál,
za námi létlo tiché zaúpění.
V les vrazili jsme divoký a tmavý,
přes křivé kořeny a balvany se hnali.
Když kolem nás se shlukly šelem davy,
my šíleně se tomu smáli.
A zmizeli jsme druhu druh,
že o sobě jsme nevěděli.
Za lesem bažiny se táhly v kruh,
jež pohltit nás oba chtěly.
Už v čisté nitro naše vnikl kal
a běh náš pomalý byl, líný.
Nad bahnem havran zakrákal
a všude vstaly temné stíny.
Dnes není možno ani pochopit,
jak v strašné temné noci
jsme mohli spatřit slabý hvězdy svit,
jež k sobě táhla kouzelnou nás mocí.
Na hoře plála Poznání,
jež na obzoru zvedala své témě.
My oba zamířili k ní
a záhy dosáhli jsme pevné země.
Pak šlo to zase v jednom pospěchu,
na vrchol příkré hory jsme se hnali.
Tam v náruč padli jsme si bez dechu
a šťastně, vítězně se pousmáli.