Jak ve snu sobě vzpomínám na trudnou pout:
Zašel jsem do bažin a stále hloub jsem padal,
a nikdo neslyšel mě vykřiknout
a nikdo nebyl, jenž by ruky podal.
Zrak marně k blankytu jsem v zoufalství svém zved’,
bezedná bažina mě stále hlouběj táhla.
Leč v tom jsem spatřil prostý luční květ
a v duši mojí vstala touha náhlá.
Po čistém vonném květu jsem ruce svoje vztáh’,
nadlidským úsilím jsem dral se bahnem k němu.
On nahnul se – já utrh’ jej jak v snách,
s ním na prsou jsem unik’ bahnu zlému.
Já miloval jej vášnivě jak slunce svit,
zpívaje šel jsem tam, kde modré hory
svůj v tiché modro nebes zvedly štít
nad bahen hlubiny a liché spory...
Jsem na vrcholu. U nohou mých svět,
mé zraky přes propasti věků letí.
Na hrudi mojí voní krásný květ
a na něm poupě jedno, druhé, třetí.