Ba bylo třeba dlouhé řady let
a toho bolestného rozloučení,
než v srdci mém se plnou silou zved
cit pro tě, matko má, a pochopení.
A celý život tvůj pak viděl jsem
s tou bez konce a na smrt tvrdou dřinou,
dny plné slzí i ty s úsměvem
a noci, v nichž jsi nad mou lkala vinou.
Teď teprv, drahá, zlatá matko má,
tvou duši chápu lidsky velkou, prostou
i tichý svit, jejž oko tvoje má –
a v duši mojí něžné květy rostou.
Já s láskou chovám je, až přijde čas,
kdy ovinu tvé svrasklé ruce jimi,
je s pokorou v tvůj šedý vložím vlas. –
Ó, prosím, matičko, je potom vlídně přijmi!