Když v těžké chvíli jsi mu život dala,
tys nedbala, co z něho jednou bude;
jen v duši přála jsi mu štěstí chudé,
jej v sladkém bezvědomí vřeles pobozkala.
Když vlna osudu ho v dáli hnala,
tvé za ním létly oči pláčem rudé,
a jeho obraz při tobě byl všude –
on láska, touha, pýcha tvá byl stálá:
Čím výše stoupal, tím ses více třásla
o svého synečka, zda k tobě se zas vrátí,
a naděje tvá pomaloučku hasla.
Až jako bleskem radost šlehla rázem,
jež srdce divým vírem prudce schvátí.
Tys ruce vztáhla – syn pad mrtev na zem.