List.

Ba neslušela vám ta uniforma vaše, ni tělu vašemu, jež krušilo již stáří a v kterém nebylo nic vojenského, ni duši vaší, která každým rokem

se koupala v ovzduší Francie, by okřála od domácího hnětu. Mám v dobré paměti, jak k nám jste jednou přišel v parádním šatě, na němž jakés šňůrky

a řeménky se křížily, leč přeházeny zcela, ne podle předpisu, že – sázím hlavu svoji – vás přísný představený jistě zle by káral za tolik nevážnosti k carské uniformě.

A jindy šavle v půli nalomená vám stranou trčela, jak utéci by chtěla, a vždycky marně jste se tvářil, chtě potlačiti podivný ten kontrast,

jenž úsměv vyvolával v našich tvářích. Vy, Nikolaji Nikolajeviči, mi jistě odpustíte, že musil jsem se také v duši smáti, když vážně jste k nám vcházel v nemocnici,

jež svěřena vám přikázáním vlády. Vím, úsměv můj vás jistě neurazí. Vy víte dobře, šedivý můj druhu, že smál-li jsem se tomu šatu,

v nějž proti vůli své jste musil spínat tělo, že hluboce jsem cítil těžká pouta, jež na vás v drahé, milované Rusi vrhala smečka lotrů, nízkých hlupců,

když z Francie jste vracel se zas domů, ta pouta vražedná a znamenaná krví, jež dlouhá léta národ těžce láme a která přece jednou musí prasknout.

A za to, Nikolaji Nikolajeviči, že pomáhal jste drtit tato pouta, a za to, že jste zachoval si mladost i touhu svobody až do pozdního stáří

a že vám neslušela skvělá uniforma, vy přijměte mé nejvřelejší díky.