Polibkem slunce žhavějším než rety
hořící vášní
atomy tvoje uvedené v pohyb
stoupaly v ether v sladkém opojení,
až chladnou vlnou tvrdé skutečnosti
sraženy k sobě objetím těsným
tebe vytvořily,
drobounkou krůpěj – jednu z nesčíslných –
neznámou, tichou, s existencí krátkou.
A letíš klidně měkkým vzduchem
a bez protestu zajdeš v prachu země,
vyschlou už půdu kypříc svojím žitím.
A přece za tu krátkou existenci,
tou cestou s výšin do náručí země
ty malá, nepatrná, ale čistá
jsi v sobě celý vesmír odrazila
a slunce paprsek,
jenž s láskou se tě dotkl,
jsi rozložila v pyšnou krásu duhy.
Vím, proč mám rád
tu drobnou krůpěj deště.