Ta válka by nebyla ještě tak hrozná,
nebýt té krve, přátelé!
Z nás každému v těle rudými proudy
žilami tekla vesele.
A dobře nám bylo, i do zpěvu někdy,
dokud jsme krve nezřeli.
Jak první však krůpěj rudou jsme shlédli,
hned bylo po všem veselí.
A bylo jí někdy jen opravdu krůpěj –
na spánku nebo na čele.
My zlomeni hrůzou jsme kapky ty zřeli –
praménky žití vyvřelé.
A jinde zas tekla širokým tokem
otvorem rány zející.
Tělo se v krvavé lázni té svíjí
s přízrakem hrůzy na líci. –
Ty krůpěje rudé i krvavé proudy
žhavou nás vlnou ovíjí.
Stoupají k srdci, i mozek v nich plove,
šílenství sedí na šíji.
Krev, dříve jež všem nám plnými proudy
žilami tekla vesele,
teď hrůzou stydne neb v šílenství bouří –
a to je hrozné, přátelé!