Humanito, bědná lásko naše!
Stvořili jsme tebe, svoji pýchu,
v krásných chvílích naivity bílé
a pak lichotili jsme si v tichu,
shlížíce se šťastni ve svém díle.
Čestné místo jsme ti vykázali
v středu svojich lásek, ideálů.
O své lásce k tobě mluvili jsme, psali,
lásku svou ti vyznal i ret králů.
Humanito, bědná lásko naše!
Co jsme z tebe, kráso, udělali?
Naše srdce, hlavy zmátl kdosi,
zrak náš šílenstvím se náhle kalí,
naše ruce tebe, lásko, rdousí.
V prachu ležíš, dílo našich duší,
krví potřísněno tělo krásné...
A my, k smrtelným tvým vzdechům hluší,
nevidíme, že tvůj život hasne.
Humanito, bědná lásko naše!
Odpusť, lidstvo opilec je starý.
Uvidíš, že zase vystřízliví,
zas ti bude nosit lásky svojí dary,
v touze k tobě vznese pohled snivý.
Našich ideálů středem budeš zase,
lásku vyznávat ti budem perem, ústy –
a pak – až se zaskvíš v plné kráse,
v prach tě srazí opilec zas pustý.
Humanito, bědná lásko naše!