Zavřeskly polnice, zařvala děla,
vichřice zadula, blesk záští šleh –
v dědinách tichých i ve městských zdech
srdce se lidská úžasem chvěla.
Hlouběji poklesla otroků čela,
do duší jejich temný mrak leh...
Občas jen těžký, tlumený vzdech
zrazoval touhu, jež v srdcích vřela.
Neklesal on však – ba přivítal vřavu,
nevzdychal, vrhl se odvážně v před,
vichrům a blesku nastavil hlavu.
Myšlenkou zápasil, srdcem i krví,
v závratné výšiny vzepial svůj let
sokol náš nejlepší, bohatýr prvý.