Z domova když nás vyvlékli,
v modré nás hadry oblékli.
A na smrt hnali pak suše
ubohé české duše.
Na smrt jsme šli jak berani,
smáli se naši tyrani.
Nám smích ten ostře zněl v uši,
do krve zranil duši.
Podivný vítr v poli vál.
Císař se věru nenadál,
že tolik chasy té kleté
do Ruska vítr smete.
Netušil císař ve snu snad,
otrocký jeho modrý šat
že budou s těla rvát prudce
dobrácké české ruce.
Nejmíň se nadál císař pán,
každou že záhy z těžkých ran,
jež ráčil vlídně tak dáti,
česká mu duše vrátí.