Psal nový farář ve pamětní knihu: „Dnes konečně jsem došel svého cíle, dnes velikou jsem náhle střásl tíhu, jsem u výsledku svojí velké píle –
dnes nalezl jsem, spatřil vlastní duši.“ – Víc psáno není – strhané jen čáry – jak písmo, jehož smyslu nikdo nevytuší, se pojí ve záhadné, divné tvary;
leč pod tím stručná zpráva písmem jiným dá vysvětlení: předchůdce že záhy, byv dosazen, kles’ v oběť chmurám stinným, v něž zabředl, jda za cílem své snahy,
tož za cílem, by lidskou duši zbádal. „Buď jemu pokoj!“ – nástupce mu žádal. Tak vyprávět jsem slyšel: Byl z té vísky, kam dosazen byl nyní za faráře.
Vše zde jak dříve – škola, kostel nízký a fara, kterou v žití svého jaře již znal, když jako hošík ministroval. A tamto domek ze všech nejznámější
a nejdražší, kde sny své dětské snoval, kde šťasten byl jak ptáče v hnízda skrejši. Tam – tichý hřbitov, kde spí tatík šedý, tak přísný ve své víře pevné vždycky,
kde spí navždy skryty matčiny jsou hledy... Co všecko zašlo! – Ó ten osud lidský! – „Jak nový farář náš je zasmušilý a bled“ – si vyprávěli osadníci –
„jak divně blýskne oko mnohou chvílí, jak divný je ten úsměv v jeho líci! Tak divná slova, také divné řeči k nám z kazatelny mluví temným hlasem,
ba míním – možná“ – slyšet slova něčí – „že v hlavě se mu cosi mate časem. Tak chodívá vždy těmi alejemi, dá ruku k čelu, šeptá cosi, stane,
na dlouhou chvíli zrak svůj upře k zemi, a když jej náhle zvedně, ohněm plane.“ – Zve jarní den, jak hledí v okna fary, jak větví kývá květem obsypanou,
jak pojí ptačí zvuky v hlahol jarý, zve faráře. Zved hlavu zadumanou, šel za tím hledem jara, za tím květem, šel za tím hlaholem v svou alej zmladlou,
šel s těžkým v hlavě myšlének svých světem a v srdci s mnohou upomínkou zvadlou. Leč – každý krok jak mizela by tíha se skrání, prsou, vše tak jasno, vlídno,
vše mluví k duši, vše se v svitu mihá, srdce v prsou náhle tak jest klidno. Ty zvadlé květy upomínek znovu se šatí leskem, svěžestí a vůní,
a co již dávno kleslo v temno rovů, v své dávné kráse opět v mysli trůní. Zří farář mnohé svého žití chvíle, Zří dětství, lásku, ztráty, utrpení. –
Pak spatřil se zas všeho na mohyle, a srdce klid se v divou bouři mění. – Na stín svůj farář zahleděl se k zemi, a blahý úsměv přeletěl mu tváří.
Šel zvolna zpátky k faře alejemi, zřel stále na stín, obetkaný září. I mnil, že vidí svoji duši vlastní... Šel, usmíval se, kráčel stále za ní,
jak v blahých myšlénkách jdou lidé šťastní, až došel fary v tichém usmívání. I sedl v jizbě, v pamětní psal knihu: „Dnes konečně jsem došel svého cíle,
dnes velikou jsem náhle střásl tíhu, jsem u výsledku svojí velké píle – dnes nalezl jsem, spatřil vlastní duši...“ Víc nenapsal, jenom zapletené čáry,
jak písmo, jehož smyslu nikdo nevytuší, dál pojil ve záhadné, divné tvary. V dnech slunečných jej osadníci zřeli v té aleji vždy za svým stínem kráčet
nebo chodit před ním pozpátku den celý a divně při tom tvářit se a stáčet, neb v polích běhat k večeru, kdy stále stín roste v dálku přes vrchy a lány,
zkad navracel se znaven neskonale až v pozdní noci od východní strany. Tak přišel v mračný večer ve vsi k domku, kde z nízkých oken svit mu v cestu padal,
a pronikaje mladým listím stromků, síť jeho krokům uplétal a skládal, že farář stanul, hleděl v jas ten smavý a hleděl dlouho v tváře, jež tam spatřil,
zřel dlouho na ty štěstím spjaté hlavy, jichž retův úsměv se s tou září bratřil. Znal ženu, jež tam písní uspávala nejmladší dítě, nejdražší květ štěstí,
tím štěstím jejím všecka jizba plála, strom před okny pěl o něm tiché zvěsti... Kněz odvrátil se. Zrak svůj upřel k zemi, zřel stín svůj tmavý, stopený v zář jemnou,
dál ho to pudí silami zas všemi, a za svou duší – stínem – jde v noc temnou.
Cookies on Poetry Cove