Bylo v podvečer, kdy jeseň už se blíží;
žírným labským krajem šel jsem, bludný host.
Ze chmur nad obzorem ve kraj ztmělý shlíží
Kunětický hrad jak mrtvá minulost.
Kunětický hrad – on největší zřel doby,
ve kalicha záři patou v skálu vrost,
a když na zem Českou padly věky mdloby,
klesnul též jak Čechů mrtvá minulost.
Doba Jiřího a doba Pernštýnů...*)
Třicet běsných let pak – děsný k hrobu most,
ke hrobu, v němž národ za svých vůdců vinu
usnul na sta let, s ním mrtvá minulost – –
Západ sinou září zbarvil hradu stěny,
nejvýš kaple bílá plane jako skvost,
východ za hradem je mraky zahalený –
temná budoucnost – a mrtvá minulost!