Pan direktor pln usměvavé něhy se kloní v kočáře k své mladé paní; jí na tvář krásnou jak by padly sněhy, a hlava v měkké podušky se sklání.
„Nuž, pohleď, drahá, v tomto dálném kraji jsem po knížeti nejmocnějším pánem, zde vládnu všemu; plné klasy vlají a klaní se nám nepřehledným lánem,
lid chvěje se a na pokyn můj čeká, k nám ze své bídy patří oslněný, jak červ se plazí, mžiku brv mých leká: vždyť vše, co má, ty bídné čtyři stěny,
ba jeho život, majetek i práce nám náleží, on z naší má to ruky.“ Pan direktor se při tom usmál sladce a svoji paní v růžové rtů puky
vtisk’ polibek, dal ruku jí kol šíje. „A že jsem vyrval drahou perlu z kalu, lesk její proto chmurami se kryje, tvé očko proto halí rouška žalu?
Ó zapomeň již na ty nízké kruhy a na to dětské, nedůstojné snění!“ Jí slzou leskly se brv zlaté pruhy, a ňadra vlnila se v prudkém chvění.
Dál jeli. V polích kosy ženců plály a slunným vzduchem půvabného rána se písně dívek jasně rozléhaly; jim paní naslouchala zadumána
a sniva – vždyť je dosud všechny znala... Pan direktor v tom zastaviti káže, po hůlce sáhla jeho ruka malá, a v prudkém šlehu zamihla se paže.
Ten žhavý šleh pad’ ve tvář mladíkovu, jenž u kočáru s neodkrytou hlavou byl stanul jako mrtvá socha z kovu, v líc paní upřev výheň zraků žhavou.
Ryk z jeho prsou rozlehl se divý... „Jeď!“ zvolal direktor, a zase v letu se větrem chvěly koní dlouhé hřívy. A paní klesla rovna podťatému květu.
Vísku zima pokryla těžkým sněžným pokrovem, každá chýže mohyla, celá víska hřbitovem.
Kdosi klepá za šera v dvéře jedné mohyly. Jaký to sem z večera zašel poutník zbloudilý?
A kdo dvéře otvíral, s bídnou, vetchou stařenou do jizby se ubíral, slabou, chorou, zmořenou.
„Vy, dobrá matko, rcete, zda nocleh u mne chcete?“ „Jsem stará, chudá, chorá, mám syna-direktora,
on do zimy a noci mě vyhnal bez pomoci. Dej nocleh, dobrý hochu, a přej se ohřát trochu.“
„Dám, stará matko, rád. Jsem samoten, ač mlád, již rodiče jsem pochoval, a milou direktor mi vzal.
Vy, stará hlavo, rcete, zda za syna mě chcete?“ Tak vzal ji v chýž svou chudičkou, a byla jemu matičkou.
Když budil zemi slunka jarní svit a v lůně jejím nový život klíčil, vstal proti pánům utýraný lid, šíj vypjal sehnutou a čelo vztyčil.
Žár těžké křivdy, který tajně plál, lid ve svých prsou více neudolal, zbraň starých předků zrezavělou vzal a hlasem bouře „Volnosť! Volnosť!“ volal.
Jak všemocný se zachvěl direktor a rázem pozbyl odvahy a síly, když vstali poddaní jak bouře s hor a zámek nad hlavou mu zapálili.
Tmou starých stromů plála ohně zář, když parkem prchal se svou mladou paní; tu kdos mu v cestu stoupil, pohled’ v tvář, a pevná ruka ujíti mu brání.
Zbraň připravenou stiskl direktor, a výstřelem se kácí mladík smělý, leč vzápětí jiných četný sbor již hlučně direktoru státi velí.
A klesl ubit. Z davu zazněl sten... máť stará kleká, k synovi se shýbá, a mladíka, jenž dřímá mrtvých sen, choť direktora v siná ústa líbá.
Cookies on Poetry Cove