Šli ze bran rajských smutni, zavrženi,
jim anděl kynul mečem, mračnou lící,
a smrť a hanba všechno jejich jmění;
muž vzdorný šel, a žena žalostící.
A s bázní tajně zpátky hlédnout chtěli
a naposled v ráj uzavřený vinou,
leč oslnivou září vchod plál celý –
zrak odvrátili, spěli v dálku sinou.
A spěli pustinami, nocí temnem.
Když poutí dlouhou zemdlely jich síly,
jich ruce setkaly se v stisku jemném...
Ráj ztratili, leč lásku neztratili.