Pohádka chodí v mou světničku,
zlehka si přisedá k stolu,
růže má kouzelné na líčku,
ve zraku zářivou hvězdičku –
denně tak sedáme spolu.
Sedáme spolu tak veselí –
dávno již známe se, věru –
my jsme se ponejprv viděli
v dětských dob růžovém šeru.
Pohádka byla mi sestřičkou
v matčině přeblahém klínu,
s růžemi na tváři, s hvězdičkou
v obrví čarovném stínu.
Tajnými stezkami kráčela
mou zlatou mladostí se mnou,
slzu, jež časem líc máčela,
stírala ručkou tak jemnou.
Na cestě životem – blíž a blíž –
spolu jdem nehostným světem,
krásou si zdobíme chudou chýž,
nevlídnou pustinu květem.
Nadějí stěny mé světničky,
samotu sněním – a sněním,
život si změnit chcem celičký
na jaro skřivančím pěním.