Co mi v dobách bolesti
nové dává síly,
co mne těší v samotě
v podvečerní chvíli,
co mi hlavu pozvedá,
když mi žalem klesá,
a čím povždy neklamně
duše moje vzplesá:
Matičko má! – tvá to líc,
kterou vidím v mlze,
osloněnou, ve záři,
skrze horké slze.
Matičko má, tvůj to hlas,
který slyším z dáli,
slovo, jímž mi pro život
rty tvé požehnaly.