Tu píseň čarovnou kdys ruka mistra hrála.
A housle mluvily a pěly jedním zvukem,
jak borů domácích by šumná hudba vála
a vody valily se lučinami s hukem.
Ó jak těch tónů proud lét’ mocně kolem skrání,
ten roztoužený zpěv jak celou duši jal,
jí prochvěl do hlubin a v citu rozevlání
vzňal blaho závratné a neskončený žal.
Jak v bájnou vidinu v ráj pozemský jsem patřil,
květ jara odíval jej prostou nádherou,
v něm útlých duší cit se s jasnou myslí bratřil,
zdar mužných, vzdorných sil zněl zemí veškerou...
Tu lásku nesmírnou jsem náhle pojal v hrudi,
již cítil v duši ten, kdo takou píseň pěl;
já pochopil, proč zpěv ten mrtvá srdce budí
a věrou zjasňuje mrak zoufajících čel.
Vše, vše jsem pochopil: Co poutá k zemi rodné
náš prostý ryzí lid, kde pramen jeho síly,
ač krví úrodnil to české pole plodné,
proč v chaloupkách mu přec ty snivé písně zbyly;
proč, kroky vyhnanců když bloudívaly světem,
tu lásku nezměrnou v svém srdce nesli v dál,
proč mnohý dějin list nám v bolu chvěje retem,
i proč teď v oku mém cit v horkou slzu ztál.
Ty lásko k domovu. – buď skutkem nebo písní,
buď stonem útisku neb holdem úspěchu,
buď potem krvavým, jenž v práci čelo třísní,
buď zkazkou, u krbu jež plyne v oddechu,
buď slovem mateře, když dítě svoje učí,
buď rudým praporem a k boji mocně duj –:
ó kéž kdys volnosti přivineš do náručí
a zvýšíš, oslavíš zem rodnou, domov můj!