Miluji vás, klidné české vísky,
pro to vše, co z dávných věků chová
chatek vašich omšený krov nízký:
pro ta ryzí srdce, ryzí slova,
pro stisk vřelý zpracované ruky,
pro ten jasný pohled dětských očí,
dívčích rtův a lící růžné puky,
pro květ polní v dívčím ve vrkoči,
pro tu píseň, pověsť, starou zkazku,
jež se tulí v koutech jizby šeré,
pro staletý žal a mnohou vrásku,
pro vzdechy a slzy tisíceré!
Co nad vámi přelétlo zlých časů,
kolikráte zuřil voják divý,
zdupal naděj nedozralých klasů,
spálil chýže. – Za ním v pusté nivy
přízrak děsný, mor a hlad, se vlekl.
Kolikráte podmanitel dravý,
lide bědný, na prsa ti klekl,
hříšnou rukou zranil tvojí hlavy!
Lze-li pomnít potupy a hany,
by žár nevzplál v potomkově líci,
jehož praděd oral panské lány
šlehem biče štván a zoufající!
V tajné skrýši chatek svých a lesů
svatou knihu víry opatroval,
vyhnán do ciziny líbal v plesu
z vlasti prach, jejž na svých prsou choval.
A přec po všech bouřích úsměv máte,
klidné vísky, na starobném čele,
kol vás klasů požehnání zlaté,
ve vás duše upřímné a vřelé.
Ale ve tvář lidu posud vryty
tklivým rysem utrpení stopy,
čelo, kde tkvěl vínek z trní svitý,
a ten zrak se dosud k zemi klopí!