Bílou pavučinou panovnice noci
zapřádala údol v luzný, teplý sen.
Švarné děvče z mlýna, věříš její moci?
Věř, a v jejích loktech dřímej dále jen!
Stáli u potoka, v šeru olší skryti.
Na hladině plála vlnky líbajíc
plná koule luny. Z rákosí a sití
šepot lásky tajné zaletal jí vstříc.
„Drahá,“ šeptal tiše, tiskna ruku její,
„drahý,“ opětoval kyprý její ret.
Zmlkli. Paprsk luny padal do krůpějí,
které v ňadrech houpal kolem každý květ.
Vzduchem táhla drozda píseň horující...
Možno v také chvíli více ještě říci?