Chci povědít vám v prosté této skizze,
co šeptaly mi staré borovice,
jimž u paty jak šatu lem se bělá
z malinké vísky cesta do kostela.
Na bujném mechu třpytila se rosa
i v květných korunkách, a píseň kosa
jen chvílí vlnila se z vonné dáli.
Motýli pestří tu si s květy hráli,
tu vyhoupli se k modré, jasné výši
jak bílé perly, jež se hází v číši.
Hru paprskův a bujný tanec stínů
haluze houpaly si ve svém klínu.
A po pěšině, tiše jak dvě laně,
hoch s krásnou dívkou bral se k chrámu páně.
Mlčeli oba, – ruku v ruce spěli
pod větvemi, jež v paprscích se chvěly
a zlaté sítě stlaly jejich kroku.
Však v úsměvu, jenž zářil v jejich oku,
víc blaha bylo, než kdy znalo nebe,
než temný háj kdy pojat mohl v sebe,
než ve svou píseň vložili kdy ptáci. –
Les řídne již, – s ním obrázek se ztrácí.
Však každý strom, a každá krůpěj rosy
vám poví, zač ti dva dnes Boha prosí. –