Spi, světe pyramid, pohádek ztracených,
s nádechem zoufalství ve skráních zlacených
a s vyloupenou duší;
tvá sláva, lesk a třpyt již dávno zmizely,
teď jenom tichý běh zbloudilé gazely
tvůj dumný spánek ruší.
Nad tebou čarovné se nebe zachvívá
a vzduchem průzračným pohádka básnivá
se nese v luny třpytu;
však vábí nadarmo tě v svoje objetí,
tys světu odumřel, jen led tvých pamětí
se skvěje z numulitu.
U tvého podnoží zhynuli králové,
jichž moci bál se svět jak rány hromové –
tys pohřbil jejich slávu;
ty trůníš nad pouští, se živly v zápasu,
že před tvým pohledem v posvátném úžasu
svou člověk sklání hlavu.
Nad bílou šíjí tvou dlí věků tisíce,
plá luny jasný svit a bouří vichřice
a orel v lup se spouští;
pod tebou víří svět svou krví zbrocený –
ty trváš na věky, bez vášní, kamenný
jak hrdý caesar pouští...
Jen vážně, bez hnutí – jak znaku šediny,
jenž zdobí rozvaly, paláců ruiny
ze starých pyšných časů,
tvá duše v minulosť svou sahá perutí,
jíž věků tajná báj jak dlouhé vzdechnutí
plá v šedivém tvém vlasu...