Srpnovým slunečnem o závod s vichřicí
spějeme za krásou nivami Čech,
chatrčky skrčené mihnou se zřenicí,
starý hrad na stráni o ssutých zdech,
kostelík křídově vhoupne se nad obzor,
až potom z dálavy z hraničních českých hor
Krkonoš pána nás pozdraví dech.
Však ať nás zanesou kamkoli peruti,
vždy podle cesty nám zavoní klas,
klas plný zrna, klas v srpnovém tuhnutí
a jeho zlatý lesk oslní nás.
Cítíme, že nám kdos do srdce hebce sáh,
i rozhlédneme se do dálky po nivách
slyšíce, jak k nám z nich doléhá hlas.
Jenom jej nechme znít, je to hlas domova,
nad poli zlatými vznáší se on
jak hudba prastará nad kříži hřbitova
a jako na poplach bijící zvon.
Nad klasů šumících zlatými přívaly
jen my jej slyšíme zaznívat do dáli,
by v srdcích našel si příbuzný tón.