Lip vůně táhne večerem
a v upomínku vane.
Zní náves kladiv úderem,
a výheň do tmy plane.
Je svatvečer, zvon hlaholí,
v kov srdcem prudce buší,
s ním kladiva jdou v zápoly,
a zvon jich nepřehluší.
A jiskry dští jak trysky hvězd,
ba jasněj’ nad ně žehnou.
Je tvůrcem jejich tvrdá pěst,
vstříc hvězdám vzhůru šlehnou.
Zvuk znovu k rázu kladiva
má touha srovnat chtěla,
však disonance rmutlivá
mi v soulad nezazněla.
A přece zpěv z jich splynutí
mi duší buráceje
posvětil všecko prahnutí
a zkrášlil žití děje.
V dunění práce krvavé
se krutě žitím deru,
nad hlavou znění jásavé
všech zvonů v svatvečeru.