ZPĚV VIII.

Čas minul nedlouhý – přec jaká všady změna! Lid v zemi Slavově pod těžkým jařmem stená, v něž, ani nevěda, svou volnou sklonil šiji. Tu kupci od Labe jsou přišli, v srdci zmiji

a na rtu úsměv líbezný, jenž vnadí, láká do skřipce skrytého jak chytrý ptáčník ptáka, tu pištci, zpěváci, jichž divně zněla nota, a s nimi cizáctva se přivalila rota

sic bez mečů a střel, však s úlisnosti zbraní, jež míří bezpečně a bezpečně též raní. Lid v dlouhých průvodech nadarmo chodil prosit do chrámu jazyka a horké slzy rosit

na víko slídové, kde jazyk ležel němý. Tam dlouho klekával Slav na vychladlé zemi a divil se, proč jazyk vzezření své mění, jak černá, usychá, že k poznání již není.

Však marně modlil se a marně bohy vzýval. Dál stále do vlastí se cizinstva hrot vrýval, dál jazyk bez hlasu, a lýry lesk se stmíval. Dál lidu zástupy se tiskly bez obrany

ke stěnám chrámovým v pláč bláhový a planý a místo oštěpů jen slzy měly vřelé, šij chabě sehnutou na místě vzdorů v čele, a místo štítů jen svá prsa obnažená

a místo kleteb sten, jenž hroutí na kolena, a místo hrdosti a odporu a hněvu a místo hromné hymny své a svého zpěvu, jenž krev by rozpěnil a projevem byl síly,

jen jazyk beraní, jejž nad bohy své ctily... Tak žatva v Polabí již kosám v kořist zrála. A po třetí tma pralesa v zář denní vzplála lbí, mečů blyskotem a vražedného kovu.

Slav stojí s Tiusejem v čelo čelem znovu. Kdož voje Slavovy v tom němém tichu pozná!... Tři dny tři noci zněla hvozdem půtka hrozná, a v krve potocích Slav s mlatem svým se brodí.

Sbit pohan poslední, a Slav je vratkou lodí, ač stojí neraněn v těch vlnách toho moře a marně kupy mrtvol stele po prostoře. Meč jeho přeražen, teď, běda, i mlat v kusy...

Slav bezbranný buď padnout nebo vzdát se musí. A skokem lva, jenž sevřen lovců kruhem hustým, se z kruhu vymrštil a prchá lesem pustým. Zní za ním výkřiky a jásot valných hlasů,

po dýce nadarmo Slav sahá ve svém pasu, je ztracena a život nemůže mu vzíti... Dál kvapí pralesem a čím dál slaběj zníti už slyší hanu svou, již v líc mu jásot metá.

A ve skal bludišti Slav stanul. Nedolétá sem žádné volání, jen vlka slyší výti. Slav na skály jak dub se poražený řítí... A v tichu tom, ó slyš, se vzduchem cosi chvíti,

jak struny pod zemí by zazněly to náhle. Slav hlavu pozvedá,... dál zní to v hloubce táhle jak stony zoufalé. A zvolna píseň vzrůstá, jak v zemi tajemná by rozpěla se ústa,

a temně, tlumeně jak z hrobu ve hluboku Slav slyší vítěznou té známé písně sloku, jež vrahům nezvaným svým zvukem hrdla stiská. Ta z hlubin vyznívá těch skal a roste, tryská,

jí země chvěje se... Slav klesá v ono místo a hrabe ve hlíně a hrabe dál a jisto, zvuk roste, vyvírá jak z jícnu žhavá láva... Slav blízek cíle již dál ryje, neustává,

až div ten z hlubin vytrh’ s ozářenou lící. Co bylo to? Snad jazyk? – Ne: meč blýskající... Vše jasno stálo nyní před Slavovou duší on pěvcův odkaz poznává a změnu tuší,

jak v zemi vyrostla... Vše nadarmo a pozdě... klíč drží v pravici, klíč dražší perel, zlata, jenž vlasti nejpevněj by zuzamykal vrata... Však pozdě, pozdě již... sám v pustém stojí hvozdě...

Kol kolem požárů dým v dálce k nebi stoupal, a Slav sám poslední si meč ten v hrudi skoupal.