ZPĚV VII.

Slav z boje vrátiv se chtěl soudit zrádnou ženu. Jak zdiven žasne však, jak zírá na proměnu, jež stála před branou. Šat hrubý kajicnice kryl údů spanilost, a ssedlou krví líce

jí celé chlípělo, jež nehty rozryla si. Byl také ostříhán skvost, zlatostkvoucí vlasy. Tak stála před Slavem... a krutým bolem vzlyká. A z pěsti Slavovy v prach sklouzla mestná dýka.

– Tvá vina těžká jest, však hrozně znáš se káti! Jsi volna, odejdi... víc nemohu ti dáti! – Slz proudy z očí chrpových jí tváří tekly, a knězi k nohám chvějné ruce se jí smekly:

– Za jednu milost prosím. Dovol, ať se kaji, neb zoufalství jsem stála téměř na pokraji, když otec můj – oj, který běs tak podle radil – mne v svaté přísaze i sama sebe zradil.

Ty’s oltář vystavěl, tam ostatky jsou zrady, a každý putuje tam z vlastí tvojich všady, tam kát se dovol mi... Ó, vina má to žádá, já před oltářem vítězným tam zemru ráda.

Jen mého krahuje mi dovol s sebou vzíti a všecky šperky mé, jež schystány již svítí, za oběť pokornou a malou nekonečně, již složím na oltář... Tvé nohy líbám vděčně – –

– Jsi volna, jdi! – – A pěvci obětuji dítě, jež nosím pod srdcem – – – Jsi volna, jdi! – Kněz cítě, že slábne v rozvaze, té ženě kynul němě, a v srdci znamenal, že vzlyká mu cos temně.

Šla Hilda ze tvrze, šla sama lehkou nohou, a balvan se hrudi jí spadl pod oblohou na nivě zelené, a necítila tíže břemene zlatého ni hrany svého kříže,

jenž jejích na ňadrech svou našel opět skrýši. Klid leží na lesích, jak velká ňádra dýší, a pluhy oráči si čistí rydlem otky. Jen Hildě nad hlavou se třepá krahuj krotký

jak černá myšlénka a vlny vzduchu čeří. Táž černá myšlénka spí v očí jejích šeři, jež z modra pokory se do zelena blyští jak dravčí zornice, jak pohled baziliščí.

Již chrpy nekvete v nich něžný kvítek malý, leč ocún jedový a chabě namodralý. Stín lesů přikryl ji, a ticho pohltilo. Vše dumně mlčelo, co ve hvozdě tom žilo,

jen stráně travnaté se ozývaly stády a písní pastýřů, jež dívky slyší rády, brav toulal se, kam tučná vábila jej píce... Hle, Hildě vyhnankyni zahořelo líce,

jak šipka z lučiště se krahuj vzduchem kmitl. To beran byl, jenž cestou krahujovi skytl a Hildě hledanou zas kořist v pikle nové. Řez dýky postačil, by potměšilí snové

té ženy pozvolna zas rostly k svému cíli. Jen jazyk vyřízla z úst beranu v té chvíli a tajně nezřena pak v houští s tváří klidnou do roucha kajicnic svou loupež skryla bídnou

tak stanouc před práhy, jež vedly v nitro chrámu, kde pěvcův jazyk ležel ve stříbrném rámu všem viditelný skrze hladkou desku slídy. A Hilda necítí, co v duši své má bídy,

když postem zkrušena, však více palnou zlostí, před strážci svatyně stanula v zkroušenosti své dary ukazujíc i svou víru pevnou a prosíc, aby směla jazyk s lýrou zpěvnou

v dny příští stříci v úctě, jaká patří bohu. Že postit bude se, dí, tělo metlou z hlohu za vinu otcovu si stále bičovati, až klid a spokojenost v srdce se jí vrátí.

Co chtěla, stalo se. Den druhý minul, třetí, a Hildy nikde, leda v chrámě, neviděti, tam pláče v bolestech a ve prach bije čelem. Už všichni myslili, že v těle zkrvavělém

dlí duše běloučká jak holubice čistá, a rádi pokorné v svém středu přáli místa. Co chtěla, dosáhla. Kdys v časné době ranní posvátný jazyk zaměnila za beraní

a řekla hlídačům: – Teď cítím, že již dosti je mého pokání. Jdu od vás v zkroušenosti, dlít budu v samotě, až k hrobu bohům sloužit. Kéž bědnou přijmete, až po vás bude toužit! –

Nad hlavou krahuje a jásot v černé duši do lesů nejhustších pak zašla chmurné hluši a ve skal bludišti, kde vlků smečka řvala, zázračný jazyk pěvcův tajně zakopala.

A křížek zelený pak s hrdla svého sňala a na krk krahujův jej zavěsila v plesu: – Leť přes Labe, leť tam, kde konec tmavých lesů a věže uvidíš, rci otci mému slavně,

že on kdy zahálel, já předla neunavně niť záhuby. Ať přijde s vojsky nyní směle, lid nemá jazyka, a on pak nepřítele – – A krahuj s poselstvím hned v dálce zmizel stmělé...