ZPĚV VI.

Ó jaká hrozná vina! Slav hlavu malátnou s Hildina zvedl klína, plod sladký mateřství kdež ozýval se chvěje, a jako na božství zřel na dceř Tiuseje.

V ní soujem půvabů zřel, skvostů všech a ctností na místě lstí a zrad a mrzkých nepravostí. Vždy netvor zlíhne se, když pouště přede tváří lev tamo královský se s hyenou v druž spáří.

– Smrt, zrada, záhuba, ó kníže, běda, běda, od břehů západních už zírá na nás bledá, zpět pěvec nevrátí se, kleta buď tvá víra, zde jeho ostatky, viz, jazyk, zlatá lýra...

Ó, že jsi přivolil ve chvilce oné slabé: na místě života smrt přináší ti Labe. Kam v lesy pohlédnem a do jejich tmy husté, jen všude oči zříme Moraniny pusté,

plášť její nadmut jest jak plachta velké lodi, tak po své kořisti již vlastí naší chodí. Je mrtev pěvec náš, a prach jsou jeho údy, již věštcem nebude své posvěcené půdy...

a viny hrot, ó kníže, tvoje srdce hledá. Ó běda sirotám, ó běda, třikrát běda! – Před srubem knížecím tak zástupové lkali, dav lechův osmahlých, již pluhy zanechali,

dav žen, jež nářkem svým až nebe prorývaly. A vprostřed zástupů, hle, z větví na podnosu dlí lýra zázračná, lup nešťastného losu, a včely z úlů všech zas kolem lýry hoří

jak kolem slunce kruh se stkvící zlatou zoří. A hučí pod branou a hučí mezi stromy, to věčné svědomí, v němž procitují hromy. Jak štkání zoufalé zní šelest jejich křídel

a roste na sykot, jak tisíc prudkých vřídel by trysklo do vzduchu a ve výši se chvělo. Vše pláčem, vzlykotem, vše hrozbou, reptem znělo. Žeh v srdci cítí Slav a v mozku hroznou bouři,

on vidí, kterak krev se svatá k nebi kouří, on vidí pošklebek, jenž světce třísní slinou, a táže se, čí hroznou stalo se to vinou. A hlasy v rozporu mu stále duní v hlavě,

z nich jeden o lásku lká, druhý pronikavě „buď milosrden!“ volá, „pomsta!“ křičí třetí, v to hukot zástupů zní v souhlas ke knížeti. Vše zvolna utichá, však jeden neustává

znít hlasem hromovým, a Slavu z nitra vstává a roste Spravedlnost. Však již bylo pozdě, čas tratit úvahou... Zas kmitlo v šerém hvozdě, zas štíty duněly, a blýskala se kopí,

kouř vísek spálených, toť nové války stopy. Plaz rostl stohlavý z tmy pobouřených strání, na koni Tiusej – tykadlo, které chrání trup před zlým úrazem, se v předu rot svých kmital.

Oj, dobře tentokrát on nezmýliv se čítal, kde tepna životní vojsk pohanských as vězí: bez hlasu lýry své že ona nezvítězí. Čím bylo slovo mu, jež Slavovi dal s věrou,

svým skvělým poselstvím je zaručiv i dcerou, čím byla přísaha, čím slib – vše dým a pára... A na rtech Tiuseji ďábelský škleb hárá. Dvé mračen nalitých voj trčí proti voji,

jen hora lesnatá je před útokem dvojí. Slyš rohy duněti, slyš mečů chřest a štítů, ó běda přemoženým, kteří ustoupí tu. Zní hesla k útoku, vše kvap je, vír a vřava.

A slyš, co znenáhla jak velká řeka dravá se budí uprostřed vojsk hrdinského Slava: Hřímání zdaleka tak vyhrožuje děsem, tak rohů tisíce se rozezvučí lesem,

tak varhan ohromných zní hlasy ve souzvuku, zvuk roste ke zvuku a podává si ruku, strun, píšťal, hlasů rej v tom děsném slyšet huku. A píseň jediná tak silná jako moře

z chaosu zvuků těch se nese po prostoře a vlnou za vlnou od hory bije k hoře. Zpět zas se odráží a ku předu se valí a nezná překážek, by do cesty jí vstaly,

je mrakem děsivým a v zkázu vrahům slitým, je smrtným orkánem, je mlatem obrovitým, je cepem železným, jímž obří ruka vládne, zná pomstu strašlivou, však smilování žádné.

A píseň ta jak příval, valící se s hory, v ráz padla na nepřátel šinoucí se sbory; hle, bledne Tiusej, a blednou jeho čety: hlas pěvce mrtvého tu slyší opět kletý!

Hlas lebkou proniká, žže mozek palným drátem a štítem proniká i ocelovým plátem a chromí pravice, je „zkáza“ jeho heslo. V ráz jezdců tisíce v zem třasem s koní kleslo,

dav pěších zděšených jal náhle úprk divý, v prach klesly zástavy... jsou volny slavské nivy, a přes ně chorál písně letí vítězivý. Tak národ vítězem vždy půjde domů z boje,

když zvedne za jazyk svůj meč a pěsti svoje! – Ó pějte dál, živť pěvec náš, jenž ještě v smrti své vrahy do prachu jen pouhým hlasem drtí. Pryč meče odhoďte, zas tichou duhu zříme

a svému jazyku zde oltář postavíme. A bude svatým nám, ne proto že byl němý, leč slovem výstražným že duněl po vší zemi, že nikdy nemlčel, ať před trůnem stál v nachu

neb s chlapem hovořil, jenž rádlo vláčel v prachu, bůh jeho nejvyšší, toť Pravda po zákonu a vlastí Svoboda, jež nikdy nezná skonu. – A stalo se. Z klad řezaných chrám vystavěný

své záhy nad lesy zved’ okrášlené stěny, a v něm pak jazyk s lýrou byly uloženy.