ZPĚV V.

Dne druhého kat zděšen stanul před knížetem. – Ó pane všemocný – třas drkotal mu retem – co sudů se smolou, co drv jsme zapálili, co věder oleje jsme v peklo žhavé vlili,

a přece netknutý, hle, jazyk s lýrou v děsu ti v důkaz kouzel zlých, ó světlý pane, nesu! Nuž raď, co počíti! Když hasnul žáru příval, když v horkém popelu plam slední dohoříval,

tu náhle zablýsklo cos z něho. V hrůze němé jsme, pane, myslili, že jasem oslepneme. A žalmy latinské jsme v sboru zanotili, kropáčem nanovo jsme v kleté kouzlo dštili,

že satan mate nás, v té chvíli každý cítil. Však lesk ten slnivý přec stále plál a svítil. Já posléz ruku vztáh’ a jako zoři zlatou jsem ze škvar vynořil pěvcovu lýru klatou,

strun jejíchž ve spleti – kdož pochopí ty divy – tkvěl jazyk krvavý a čerstvý jako živý. Je popel rozmetán ve všecky úhly světa, nám vichor pomáhal, však tato kouzla kletá

jak přemoci, raď, pane! – – Topili jste málo! – křik’ drsně Tiusej, a jeho oko vzplálo. – Však vím, ó vím, nač ještě jazyk s lýrou čeká. Vždyť také žertvu svou chce míti naše řeka,

ta řeka hluboká, jež v hromném proudů huku jak netvor krvelačný shltila mou ruku. Teď jásám v odvetě, již sedlejte mi koně – – Na strmém skalisku po dlouhodlouhém honě

již stanul Tiusej. Měl zachmuřené čelo, když zíral do hloubi, kde siné Labe hřmělo. Vzmach pravice – a jako hvězdu kdyby trhal, tak lýru svítící do černé hlubně vrhal,

a struny strhané se vzduchem tetelíce vytryskly za ní do tmy jako vlasatice. V oblouku padajíc však lýra nedopadla, nad černou prohlubní, z níž v pěně zela bradla

jak dásně dračice, ve vzduchu bez podpory ta lýra stanula jak pták, jenž sletěl s hory. Již tkvěla nehybně, jakby se rozmýšlela, kam letět má, zda tam, kde v skalách tůně zela,

či výše do modra, kamž patří, do hvězd zlatých, či dále přes řeku, kde vězí v poutech klatých Slav ženy prodajné, a vlast kde na ni čeká... Přec lýra pozvolna se v lůno řeky smeká,

již leží v hladině, jen pohřížit se v tůni. Tu slyš, co nad řev řeky hučí to a duní, co roste na píseň, až skály echem zvučí, a písně bouřlivé z tmy lesů v souzvuk hučí!

Je lýra lodicí, a jazyk na ní zpívá. Pět strun – pět hvězd – jak třpytná aureola splývá do věnce zlatého kol jazyka a lýry, a div ten nádherný proud v dálku nese šírý.

Rve kámen Tiusej a marně v hloub jím metá, své luky napíná již darmo zbrojná četa: dál jede lodice a brázdu v řece zlatí. Dál plyne bezpečně, kde vlastí břeh se tratí

do páry modravé...