Žlutý, modrý, šedý domek
jako hračka dětská,
v zátiší to nezalehne
žádná vlna světská.
Proužek nebe v domků tlumy
probleskává šeře,
ve hlubině z dálky šumí
ze příkopu keře.
Nebylo zde nikdy zlata
v stínu těch dvou věží,
a jen stopy hořkých smutků
v tlusté hradbě leží,
a vše, co kdy osiřelo,
sem jakby se sběhlo,
a kde palác zvedá čelo,
na práh mu sem lehlo.
Na dva kroky od té bídy
nádhery co skvělé!
Ale taky zadumané,
taky osiřelé.
Víš-li, chudá uličko ty,
že tam tráva pučí,
zlaté jizby, síně širé
že jsou ještě chudší?